A vzhledem k tomu, že je to stejně už napsané, proč to nevydat, že?Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-23 • Vydáno: 2.12.2017 11:23 • Autor: Lomeril
A vzhledem k tomu, že je to stejně už napsané, proč to nevydat, že?
23. Trelanský strom
Kdokoliv stavěl Kent, hlavní město Kentonu, byl posedlý trelanskými stromy. K této myšlence Ryko dospěl někde na půl cesty skrz město k hradu. Motiv stromu byl všudypřítomný – na bráně, na domech, kašnách, na Dračím chrámu, dokonce i hospoda na náměstí se jmenovala U Trelanského stromu. To ho ani nemají v erbu, pomyslel si Ryko. Trelanský strom byl odjakživa znakem Nimanů, na praporcích vévodů z Kentonu se skvěl černý a bílý hřebec.
„Neměli tu kdysi poslední přeživší semenáček z Trelanu?“ obrátil se k Maryse. Nikdy si tuhle drobnost nedal do spojitosti s výzdobou města.
Ta přikývla. „Byli na něj neuvěřitelně pyšní, ale před padesáti lety jim ho zlomila vichřice. Pořád mají v zahradách pahýl, hlídají ho na ohrazeném nádvoří za zamčenou brankou.“
„Jestli jim uhynul před padesáti lety, tak to nebyl semenáček z Trelanu. Trelanský strom by nevydržel pět set let,“ odfrkl si Ryko a uvažoval, proč někdo dál hlídá pahýl starého stromu.
„To radši neříkej před vévodou,“ zasmála se Marysa.
„To bude těžké.“
Vévoda Robin už na ně čekal v bráně společně se Samuelem. Ryko napůl slezl, napůl spadl z koně a nebýt Samuela, který ho zachytil, byl by se svalil na zem.
„Máme průšvih,“ prohlásil.
„Nepovídej, jak jsi na to přišel?“ odvětil Samuel.
***
Vévoda Kent někde pro Ryka splašil berle a tak se místo odpočinku a jídla se všichni tři společně se Simeonem vydali na spodní hradby města, aby obhlédli nepřátelské vojsko.
„Je jich... hodně,“ poznamenal Samuel a podal Rykovi dalekohled.
„Kde sebrali tolik vojáků, když ještě do toho útočí na Trist?“ přemítal Simeon.
„Gerlach, Erwan i Valburgie jsou velká vévodství. Až uvidíš naši armádu, nebude o nic menší,“ ujišťoval ho Ryko. Aspoň doufám, dodal v duchu, protože měl pocit, že jim pod hradbami táboří veškeré síly povstalců, ne jen malá část vyslaná chytit jednoho výrostka.
„Myslíš, že je tam dole Waldemar?“ zeptal se Samuel.
„Jsem si tím jistý,“ odpověděl Ryko a znovu si přiložil k oku dalekohled.
„Jistý?“ zvedl Samuel obočí.
„Cítím to v morku kostí. Napovídá mi to srdce. A támhle ho vidím,“ prohlásil. Poznal by ho kdekoliv a kdykoliv. „No vida, tak se nakonec našel.“
***
Večer se setkal s Marysou u trelanského stromu. Pahýl zůstal na dlážděném nádvoří, obehnaném dva sáhy vysokou zdí. Obě branky, kterými se dalo vstoupit, dnem i nocí hlídali dva strážní. Po vnitřní straně zeď lemovalo loubí se sochami a několika lavičkami. Na jedné z nich se teď usadili.
„Baronka Maurentová je ve městě,“ oznámila Marysa na úvod.
Ryka už to ani nepřekvapilo. „Samozřejmě. Tohle tomu ještě chybělo.“
„Ze svého panství přivedla asi dvacet mužů, kteří se zařadili do hradní posádky. Chtěla jim velet osobně, což jí samozřejmě nechtěli dovolit. Zůstávala ve městě a dohadovala se se správcem hradu tak dlouho, až došlo na obležení.“
Přistihl se, že se usmívá. Nic menšího od Ireny nečekal. Byl to zvláštní pocit, vědět, že je tak blízko a že s ní nesmí mluvit. „Děkuji za zprávu. Tohle mi bohužel nepomůže. Našla jsi nějakou skulinu?“
Zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Až město padne a všude zavládne zmatek, nebude těžké proklouznout ven, ale do té doby...“
„Dobře,“ svěsil hlavu. „I tak, hledej dál. A jestli můžeš, dej pozor, ať baronka Maurentová nevyvede nějakou hloupost.“
„Zatím jsou všechny rozkroky ve městě v bezpečí,“ pousmála se Marysa a vstala. Pak zaváhala a obrátila se zpátky k němu. „Mezku, mám strach, že teď už nám všechny tristenolské šeříky dohromady nepomůžou. Jestli máš v záloze nějakou holku z jiného světa, tak sem s ní.“
„Ale Maryso, copak nevíš, že kvůli Tristenolu takové nepřicházejí?“ odvětil hořce.
Neodpověděla, jen zmizela v houstnoucím šeru. Ryko nahmatal svou hůl a pomalu se vydal zpátky do hradu. Strážní mu odemkli branku z masivní tepané mříže a on udělal dva kroky, než si něco uvědomil. Zarazil se a otočil se. Ještě bylo dost světla na to, aby rozeznal pahýl uprostřed ohrazeného nádvoří.
„Pane, musíme tu zase zamknout,“ upozornil ho strážný.
„Proč?“
„Prosím?“
„Proč tak pečlivě hlídáte starý pařez?“ upřesnil otázku.
„Tenhle semenáček přivezl sám Trist Veliký z Trelanu,“ odpověděl. „Je to posvátné místo.“
Ryko přikývl a ustoupil, aby mohl zavřít bránu, jaká by se hodila spíš k pokladnici. Všechny šeříky nám sice nepomůžou, ale trelanský strom by mohl, pomyslel si.
Když se vracel do hradu, kráčelo se mu o něco lehčeji.
***
Pro Ryka byl pobyt v obleženém městě utrpením. Jeho zbraní byla slova a intriky, nedovedl přesouvat jednotky, rozdělovat hlídky a posílat muže na smrt, jako to dokázal vévoda Kent. Nebyl si jistý, z čeho starý pán žije, protože se zdálo, že nespí, nejí a nehne se z hradeb. Snažil se jim získat čas, ale Ryko si nebyl jistý, jestli to má smysl. Marysa i Samuel pracovali na plné obrátky, ale stále se jim nedařilo najít spolehlivou a bezpečnou cestu ven.
Třetí den obležení seděl Ryko se Samuelem v rohu knihovny, když se najednou mezi policemi objevila Marysa. Vlasy, dnes opět tmavé, měla vyčesané do tuhého uzlu a pod šaty služebné bezpochyby skrývala několik různých zbraní. Tvářila se tak vážně, že to mohlo znamenat jediné.
„Město už dlouho nevydrží,“ pronesl Ryko.
„Padl hrabě Zoran. Jestli nebudou držet hrad zítra večer, tak mě to překvapí,“ doplnila Marysa. „Mezku, nemyslíš, že už je čas něco zkusit?“
„Kde je vévoda?“ zeptal se Ryko.
„Jde sem, bude tu každou chvíli,“ odpověděla. „Moc dobře ví, že mu docházejí síly. Je po všem.“
„Kdepak,“ pousmál se Ryko, „teprve to začíná.“
V tu chvíli uslyšeli zvuk otevíraných dveří, pak kroky a pak už se k nim připojil vévoda Kent. Z jeho svěšených ramen, kruhů pod očima a pobledlé pleti porážka přímo sálala.
„Padl...“
„My víme,“ zarazil ho Ryko. „Maryso, zkontroluj, že nás nikdo neposlouchá.“
Poslechla ho, zatímco Samuel nalil vévodovi sklenici vody, protože hrozilo, že se zhroutí. Tři dny obléhání na starém pánovi vybraly svou daň. Usadili ho na židli a Ryko počkal na Marysu, než pokračoval.
„Musíme krále dostat pryč ještě dnes v noci. O tom nesmí kromě nás čtyř nikdo vědět. Vaše Milosti, od vás budu chtít klíč od té tajné chodby.“
Vévoda na něj jen zíral, neschopen slova.
„I kdybyste si tu nechali na památku pahýl trelanského stromu a nechal u něj stráž, není důvod, aby měl vlastní hradby. Ti vojáci tam hlídají něco jiného a kromě vstupu do tajné únikové chodby mě nic lepšího nenapadá,“ dodal Ryko. „Kam vede?“
„Větví se, má několik ramen. Sám jsem tam byl jen jednou...“
„Maryso?“ obrátil se Ryko k vyzvědačce, která se tvářila jako ztělesněná nevinnost.
„Já? Já o tajné chodbě slyším poprvé...“
„Ani se nesnažíš,“ odfrkl si. „Kam vede?“
Marysa si povzdechla. „Nenecháš mi ani zdání poctivosti, co? Fajn, jedno rameno ústí směrem na východ. Dostaneme se s ním až za nepřátelskou linii.“
„Kdo jste?“ zmohl se vévoda Kent na otázku.
„To je Marysa. Obchoduje s tajemstvími,“ oznámil Ryko.
„A jak jste se o té chodbě dozvěděla? Jak víte, kam vede?“
„Doneslo se mi to,“ pokrčila rameny. „Jakmile jsem tušila, kde začíná, už to byla hračka. Váši strážní si rádi připijí s hezkou holkou, klíčová dírka je schovaná v oku černého hřebce ve vašem erbu pod sochou prvního kentonského vévody a nic ve zlém, ale zámky, jako ten co tam máte, jsem otevírala v šesti letech.“
„Nevytahuj se,“ napomenul ji Ryko. „I když to vlastně znamená, že klíč nepotřebujeme. Co ale potřebujeme, je čas. Je mi to líto, Vaše Milosti, ale musím vás požádat, abyste Kent držel tak dlouho, jak to jen půjde. Až už to nepůjde, vzdejte se. Vaše snacha a vnuk jsou v bezpečí?“
„Poslali jsem je pryč, jak to jen šlo,“ řekl tiše a při myšlence na vnuka se pousmál. Zřejmě se už smířil s možností, že bude po pádu Kentu popraven. Ryko se odmlčel a nechal mu chvíli na to, aby se se vším vyrovnal, ale vévoda ji nepotřeboval. Zvedl hlavu a podíval se mu do očí. „Dostanete svůj čas, Ryko. Nepromrhejte ho.“
Vstal, uklonil se jim a odešel, bezpochyby aby našel vhodnou náhradu za padlého hraběte. Ryko ho sledoval dlouhým pohledem. Možná přece jen umím posílat muže na smrt, pomyslel si.
„Proč jste s tím nepřišli dřív?“ zvedl Samuel obočí.
„Ze stejného důvodu proč jsi tu čekal na posily,“ odvětil Ryko. „Celý kraj se hemží Waldemarovými zvědy. Dnes v noci a zítra snad budou příliš zaměstnaní posledním útokem na město, takže bude nejlepší šance proklouznout bez povšimnutí. Marysa vás se Simim provede na východ.“
„Sama budu rychlejší,“ namítla Marysa.
„To možná ano, ale zapomněla jsi, že my dva si nevěříme,“ věnoval jí Ryko sladký úsměv. „Samuel má moji důvěru.“
Marysa se s přehnaně ublíženým výrazem chytila za srdce. Samuel jen protočil oči v sloup a oslovil Ryka: „Dobře, dostaneme se z Kentu. Co dál?“
„Tirabil. Ale protože nehodlám čekat na to, až město padne, nebudu daleko za vámi. Doufám, že se mi v tom zmatku povede vzít s sebou malou družinu, se kterou bychom cestovali bezpečněji. Takže na mě počkáte asi tak den cesty od Kentu na východ,“ oznámil.
„Na nějakém konkrétním místě, nebo prostě den cesty a tam se nějak najdeme?“ zvedl Samuel obočí.
„Maryso, baronka Maurentová je ještě pořád ve městě, nebo ne?“
Viděl, jak Samuel podezíravě přimhouřil oči a Maryse povadl úsměv. I přes to odpověděla: „Je. Pořád usiluje o to, aby jí svěřili velení.“
„Výborně. Maurent je asi tak den cesty, přibližně na východ od Kentu. Sejdeme se tam. Maryso, najdi Irenu, půjde s vámi,“ rozkázal.
Přikývla a zmizela mezi policemi. Samuel se opřel na své židli a založil si ruce na prsou. „To ti to ale hezky vyšlo,“ ušklíbl se. „Nejen že hrdinsky zachráníš krále, ale ještě se ti povede dostat Irenu z města.“
„Co tím myslíš?“ Neměl náladu se hádat, ale věděl, že Samuel teď ze sebe musí dostat, co má na srdci. Potřeboval tam venku mít chladnou hlavu.
„Je spousta dalších míst, kde bychom se mohli sejít. Bezpečnějších, méně nápadných, víc po cestě. Maurent je jen záminka pro to, abys mohl Irenu poslat do bezpečí.“
„Nikomu z těch míst nevládne někdo, komu věřím. Kromě toho, Irena je zapuzená, v nemilosti. Koho kdy napadne hledat krále u ní?“ odfrkl si.
„Kohokoliv, kdo vás dva kdy viděl spolu?“ zvedl Samuel obočí.
„A to má znamenat co?“ naježil se Ryko.
„Že ses zamiloval jako poslední panoš. Div tě to nezničilo, když musela odejít. U všech draků, vždyť jsi ji nechal jezdit na Fantomovi!“ rozhodil Samuel rukama. „Přiznej to, chceš s ní mluvit. I kdybys jí měl jenom vysvětlovat plán útěku.“
Ryko nepohnul ani svalem a jen dlouholeté přátelství mu zabránilo použít silnější výrazy. „Zrovna ty mě máš co poučovat o zamilovanosti,“ řekl tiše, protože jinak by začal křičet. „Z Aldormy ses vrátil jako duch a pořád jsi tvrdil, že jste byli přátelé.“
„A je to pořád pravda!“ odsekl.
„Když už lžeš mně, tak to přiznej aspoň sám sobě. Kdybys byl na mém místě, kdybys měl tuhle možnost, ty bys Lenku neposlal pryč?“
„To ale neznamená, že pro mě byla něco víc než přítelkyně,“ bránil se Samuel.
„A proto nosíš na krku medailon s jejím portrétem? Tak si vyber, chlapečku,“ ušklíbl se Ryko, „buď jsme zamilovaní oba nebo ani jeden. Jiná možnost není.“
Chvíli to vypadalo, že Samuel vstane a udeří ho, ale nakonec se ovládl. Vypadalo to, že se ve své židli zmenšuje a stahuje do sebe. „Co když neprojdeme?“ řekl nakonec.
Ryko změnu tématu přijal. To předchozí nesvědčilo ani jednomu z nich. „Musíte. Není jiná možnost. Všechno stojí a padá s tím, že se Simeon dostane na Tirabil v pořádku.“
„A co ty? Waldemar po tobě půjde jako barvář po stopě.“
Potlačil vzpomínky na okovy a Gerovy upocené ruce. Teď ne, napomenul se. Na tohle teď myslet nesmím. „Na mně tak nezáleží. Jediný, kdo bezpodmínečně musí přežít, je Simeon. Když mě budou sledovat, svedu je na falešnou stopu. Počkejte na Maurentu jeden den a další ráno pokračujte, ať už tam budu nebo ne.“
„Sázíš všechno na jednu kartu,“ upozornil ho.
Ryko se na něj zazubil. „Je to šílený plán, s nejistou nadějí na úspěch. Jestli ho někdo dokáže zdárně provést, jste to vy tři. Prostě nech Marysu vést a až dojde na meče, schovej se za Irenu.“
„Na co jsem tam v tom případě já?“
„Ty máš nejtěžší úkol. Dáš pozor, aby se ty dvě nezabily navzájem a aby Simeon někam neutekl.“
***
Nešel se s nimi rozloučit, Irenu dokonce ani neviděl, všechno jí vzkázal po Samuelovi. Místo toho si našel balkon, ze kterého viděl na cestu k trelanskému stromu, a čekal. Sotva se začalo stmívat, uviděl čtyři postavy, jak se kradou směrem k tajné chodbě. Simeona a Samuela, nejmenšího a největšího člověka ve skupince, poznal snadno. Jak je znal, tak první žena byla Marysa, hledající cestu a možné hrozby. Poslední musela jít Irena – převzala roli zadní stráže. Když přimhouřil oči, zahlédl nad jejím ramenem jílec jejího zvláštního meče.
Viděl je jen chvilku, než zmizeli v soumraku. Představoval si, jak Marysa odemyká paklíčem tajnou chodbu, jak Samuel zapaluje lampu, jak se Simeon snaží zakrýt svůj strach, jak Irena...
Ne, nebudu na ni myslet. Je to jenom sen, který se nikdy nevyplní.
Všechno, na čem záleží, je teď v rukách bastarda, vypovězené šlechtičny a vyzvědačky.
Sejdeme se na Maurentu.