Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=pribehy-neobycejnych-lidi/basnirka • Vydáno: 14.9.2016 20:35 • Autor: Lomeril
Krátký medailonek z života dramonské básnířky a literátky Lyry Fallonové (68 - 144 A.K.), narozené na Borové, která působila za vlády Lidrana Nimana a jeho syna Lautuse. Lyra je postava zajímavá, o které by se dala napsat celá povídka. Třeba jednou...
Lyra Fallonová byla v téměř čtyřiceti letech stále výjimečně krásná žena a věděla to o sobě. Proplouvala salónem, zdravila hosty svého večírku a užívala si jejich pohledy. Všechny, jak ty obdivné, tak ty závistivé a nevraživé.
Za posledních patnáct let se její večírky rozrostly a do jisté míry zklidnily. Přejížděla pohledem po všech přítomných a uvědomila si, že některé ani pořádně nezná. Až konečně zahlédla povědomou tvář, která pozorovala Lyřin nový portrét se špatně skrývanou nenávistí.
„Sestřenka Constanza!“ pozdravila Lyra hlasitě blondýnu asi v jejím věku. „Jsem ráda, že tě tu vidím!“
Constanza se zatvářila kysele. „Ráda vás vidím, paní Lyro.“
„Doufám, že se budeš dobře bavit, sestřenko,“ popřála jí Lyra s potměšilým úsměvem.
S Constanzou neměla ani kapku společné krve, ale když před lety, jako holka z hor bez halíře v kapse, doklopýtala až do Dramonu, Constanzin vzdálený příbuzný Lyru zaměstnal jako svou ošetřovatelku. Po nějaké době hrabě Erwin Lyru adoptoval a odkázal jí všechno své jmění, které by za normálních okolností připadlo právě Constanze. Od jeho smrti dostávala Constanza pozvánku na každý Lyřin večírek a z nějakého důvodu vždycky přišla. Lyra předpokládala, že její sestřenka čeká na vhodnou příležitost, aby jí mohla nasypat do pití jed.
„Přednesete nám nějakou báseň, paní Lyro?“ zeptala se jedna okatá dívenka.
„Možná nějakou starší,“ odpověděla neurčitě. Dívence to stačilo, patřila k těm, kterým postava svobodomyslné básnířky, která přišla z hor, zdědila pohádkové bohatství a teď pořádala vybrané slavnosti, připadala nesmírně romantická.
Kdybys jen věděla, co všechno jsem musela udělat, abych se sem dostala, pomyslela si Lyra. Od útěku z domova, jen abych si nemusela vzít pitomce, přes umývání starého nemocného pána, kterému ale nikdy nebylo tak špatně, aby mě neštípal do zadku, až po dědické řízení...
Při vzpomínce na dědické řízení se otřásla. Způsob, kterým přesvědčila vévodského úředníka, aby jí dědictví přiznal, patřil k jejím nejpečlivěji skrývaným tajemstvím. Ne, jediná romantika v jejím životě byla ta, kterou si sama vymyslela a vepsala ve své básně.
„Paní Lyro, vy jste ze severu,“ oslovil ji nějaký baron a vytrhl ji tak z nepříjemných vzpomínek. Kolem něj stál kroužek dalších mužů a všichni měli tváře otočené k ní. „Povězte nám, co si myslíte o těch plánech kolonizovat Severní pohoří? Zvládnout se tam osadníci udržet?“
„Jeden, dva roky možná, než krále unaví posílat jim obilí z nížin,“ pokrčila rameny.
„Prosím vás, barone Waltere, mohl byste se vrátit k debatě? Co o tomhle problému může vědět ženská?“ odfrkl si rytíř Korvin. Lyra věděla, že ji nemá rád, ale zvala ho kvůli jeho velmi sympatické a chytré manželce. Budu muset najít způsob, jak Vanessu zvát bez něj, rozhodla se.
„Vyrostla jsem na úpatí Severního pohoří,“ odvětila. „Něco o tamějších podmínkách vím. Borová, tvrz mých rodičů, je široko daleko nejsevernější aldormskou usedlostí.“
„Dlouho to tak nezůstane,“ trval Korvin na svém.
„Půda v horách není úrodná. My v Aldormě už dávno nejsme lovci, jsme jen rolníci,“ řekla. „Hory rolníky neuživí.“
„A vy toho o hrabání hlíny jistě víte spoustu. Slyšel jsem, že když jste sem přišla, ještě vám čouhala sláma z bot,“ odfrkl si Korvin. Několik přítomných pánů zalapalo po dechu.
Lyra se narovnala a probodla ho pohledem. „V mých žilách koluje krev Damona Brangana, Bílé hvězdy Severu, z kterého vzešli vévodové z Raigaru, a krev Volanů, kteří vládli Severu před nimi. Mám stejně dobrý původ jako kdokoliv v této místnosti. Zatímco, pokud si dobře pamatuji, váš dědeček byl obchodníkem se sardinkami a vaše vlastní postavení je založeno na tom, že jste si vzal ženu z dobré rodiny. Přejete si v této diskuzi pokračovat nebo se mi omluvíte, pane?“
Rytíř Korvin vypadal, jako by se o několik centimetrů zmenšil. „Omlouvám se, madam.“
„Děkuji,“ dovolila si blahosklonný úsměv. „A teď, jestli mě omluvíte, pánové...“
Pokračovala mezi svými hosty a narazila na další ze svých mladinkých obdivovatelek. Tuhle i znala, jmenovala se Viola a byla to nejmladší švagrová rytíře Korvina. Lyra se na ni usmála a cenila si jejího nadšení. Za pár let Viola pochopí, že nevinné chudé dívky přichází k zázračnému štěstí jen v pohádkách, a začne uvažovat nad tím, co všechno musela Lyra udělat, aby se dostala tam, kde teď je. Pak se možná spřátelí nebo se stanou doživotními sokyněmi, ale aspoň to bude zajímavé. Dívky, které nikdy nevyrostly z nekritického obdivu, Lyru nudily.
„Napsala jsem skladbu, která se dobře hodí k Písni o Luně,“ řekla Viola. „Můžeme to později vyzkoušet.“
„Velmi ráda.“ Pro jednou to myslela upřímně. Viola byla nadaná hudebnice a uměla pomocí tónů vyprávět celé příběhy.
„Zašlé stříbro, zašlá luna, den už končí, přijde noc,“ zarecitoval někdo těsně za ní.
Lyra se otočila a přestože hlas poznala, neodvažovala se doufat. Ale stál tam, živý a zdravý, s hřívou pískových vlasů a očima modrýma jako letní obloha nad Petrovým kamenem. Tvář měl ošlehanou větrem a ruce, které k ní vztáhl, byly pokryté jizvami a mozolnaté.
„Zpřetrhaná harfy struna, bez naděje na pomoc,“ dokončila Lyra sloku a chytila ho za ruce. „Vítej, Mikaeli.“
Políbil ji na obě tváře a když ucítila jeho dech na uchu, zachvěla se. V tu chvíli úplně zapomněla na mladou Violu.
„Vrátil jsem se ze severu a slyšel jsem, že paní Lyra pořádá další ze svých vyhlášených večírků. Nemohl jsem odolat,“ usmál se a Lyra si pomyslela, že není jediný, kdo neodolá.
„Jak dlouho jsi zpátky?“ zeptala se.
„Přijel jsem včera pozdě večer a spal jsem až do oběda. Nebýt Adiny, vůbec bych se o tom večírku nedozvěděl.“
Při zmínce o jeho ženě Lyra pustila jeho ruce. Věděla, že Adina je pro něj spíš přítelkyně než manželka, a díky svým večírkům i věděla, který z pánů se těší její přízni, když je Mikael na některé ze svých dobrodružných výprav, ale pořád podle zákona patřili k sobě.
„Proč jsi ji nevzal s sebou?“ vyzvala ho na souboj.
„Protože jsme se dohodli, že dnes v noci jí nechám prázdný dům. Takže buď přestaneš dělat uraženou nebo půjdu do Pusinčina nevěstince,“ odvětil.
Škádlil ji a trápil, věčně někde cestoval a byl ženatý. Měla ho vyrazit už dávno. Jenže pak se usmál a ona si vzpomněla, proč to ještě neudělala.
„Ještě si to rozmyslím. Tu kapavku by sis zasloužil,“ řekla a otočila se k odchodu.
„Ale to bys pak byla hrozně osamělá,“ připomněl jí. „Představ si tu studenou postel.“
Ohlédla se přes rameno a lišácky se usmála. „V tomhle salónu mi stačí kývnout prstem a zahřeje mi ji kdokoliv, koho budu chtít. Nezapomeň, že jsem místní prostopášná básnířka.“
Schválně se pak věnovala Viole, prohlédla si noty k její skladbě a pak svolala společnost k recitaci. Píseň o Luně byla mezi lidmi oblíbená, i když královi přívrženci neviděli rádi, že připomíná osud prince Anguse. Naštěstí příběh bitvy na Černé řece nevrhal na rod Niman špatné světlo a tak Lyře stačilo složit oslavou píseň na Lidrana Nimana a nechali ji na pokoji.
Viola začala hrát a Lyra recitovala verše o zakázané lásce, která skončila v krvi na bitevním poli. Vkládala důraz do každého slova, kterým v písni umírající Angus vzpomínal na svou milovanou. Určitě nějakou měl, i když se na tom historické prameny neshodovaly. Někteří autoři mluvili o manželce některého z Angusových přátel, další zmiňovali severskou šlechtičnu, snad dokonce Karol, poslední dceru rodu Volanů. Lyře nezáleželo na tom, kdo to byl, ale že tam byla dívka, kterou nechal doma a už se k ní nevrátil.
Celou tu dobu na sobě cítila Mikaelův pohled a i když v recitaci nezaváhala, myšlenky jí ubíhaly k tomu, co se stane, až všichni odejdou.
Večírek skončil pozdě. Lyra se celou dobu věnovala svým hostům a Mikaela oblehla diskuzní skupina kolem rytíře Korvina, která chtěla vědět, jak pokračují přípravy kolonizace Severních hor. Za celý večer spolu prohodili jen dvě věty.
„Mám jít do nevěstince?“
„Opovaž se.“
A tak poté, co s úsměvem vyprovodila posledního hosta a zkontrolovala dům, zamířila přímo do ložnice. Mikael už seděl v křesle a čekal na ni. Posadila se k zrcadlu a začala si sundavat náušnice.
„Nejsme na tohle už trochu staří?“ zeptala se škádlivě.
Zvedl se a stoupl si za ni. Obratnými prsty jí rozepnul náhrdelník a naklonil se dopředu, aby šperk položil na toaletní stolek. Přitom ji políbil na rameno.
„Nikdy,“ zašeptal. „Kromě toho, zítra se vracím na sever. Nemáme času nazbyt.“
Otočila hlavu a konečně, konečně se jejich rty setkaly.
Ráno se probudila o hodně dřív než on. Založením byla ranní ptáče a mládí na statku udělalo z časného vstávání zvyk. Kromě toho za sebou neměla půlroční výpravu do Severního pohoří. Jenže i když byla vzhůru, nehodlala jen tak opustit vyhřátou postel a Mikaelovu blízkost. Musela si užít každou vteřinu, protože on brzy zase odjede. Nikdy se v Dramonu nezdržel dlouho, měl neklidnou duši, která ho hnala pořád dál. Procestoval půl světa, od hor k moři a dál, ale nikdy neměl dost. Někdy Lyra uvažovala, jestli se vůbec někdy zastaví.
Ve světle vycházejícího slunce vypadaly jeho vlasy jako zlaté. Ležel docela klidně, ruku položenou na jejím boku, a pokojně oddechoval. Lyra hladila jeho jizvy a vzpomínala na příběhy, které jí vyprávěl o každé z nich. Občas ho podezírala, že si některé z nich vymýšlí, ale kdo by mu to měl odpustit, když ne básnířka?
Opatrně, aby ho nevzbudila, odstrčila jeho ruku a převalila se na posteli, aby z nočního stolku vzala papír a brk. Lehla si na břicho a začala skládat novou báseň pro jeho jizvy. Až když dopsala poslední sloku a odložila papír, uvědomila si, že přece jen jsou chvíle, kdy se Mikael zastaví. Nebylo to s Adinou, ale tady u ní.
Do jisté míry mu byla lepší ženou než jeho Adina.
O půl roku později ze severu přijel posel a oznámil jí, že Mikael spadl ze skály a svá zranění nepřežil. Vyřídil jí jeho poslední slova, ve kterých Lyra poznala svoji vlastní báseň. Dala tu sloku vytesat na pamětní desku, kterou nechala pověsit u vchodu do sbírek dramonského paláce jako vzpomínku na muže, který velkou část těch sbírek dovezl.
Mikael von Brunholm
65-106 A.L.
Pro mou lásku zakázanou,
pro vše, o čem může snít,
pro mou paní opuštěnou,
nechte znovu zvony znít.
Všichni stejně věděli, na co báseň naráží. Koneckonců den po slavnostním odhalení pamětní desky za Lyrou přišla Mikaelova vdova Adina a přinesla jí květiny. Prý jako poděkování za poctu jejímu manželovi. Ve skutečnosti se to spíš podobalo vyjádření soustrasti.