Stmívalo se. U hranic Aldormy, v malé chatrči seděl stařec a vzpomínal. Za svůj život zde byl jen jedinkrát a netušil, proč se uchýlil právě sem. Asi to místo mělo své kouzlo, které ho sem táhlo. Cítil, jak z něho padá únava.
Poslouchal klidné oddychování svého syna a prohlížel si jeho spící tvář. Bylo to až s podivem jak moc mu ji připomínal. Tu ženu, kterou miloval a kterou již neměl spatřit.
Opatrně se zvedl a vyšel na zahrádku. Posadil se na lavičku, podíval se do tmy a začal mluvit k osobě, která tu vůbec nebyla.
"Víš, nikdy jsem se nepřenesl přes tvoji smrt. Pořád jsem na tebe myslel a doufal jsem, že tě znovu uvidím. Neustále jsi se přede mnou objevovala. Viděl jsem tě, jak tančíš na louce, pozoroval jsem, jak si hraješ s dětmi, díval jsem se, když si plavala v jezírku. A teď konečně půjdu za tebou. Tak dlouho jsem na tento okamžik čekal. Ale nelituji jediného dne, kdy jsem tu musel být bez tebe. Díky těm dnům a rokům jsem zjistil, že jsem tě miloval víc, než jsem si myslel."
Ticho lesa bylo starci odpovědí. Ve tmě svítily oči divoké zvěře, která naslouchala, ale bála se přijít blíž. Stařec se naposledy nadechl a pronesl svá poslední slova.
"Jdu za tebou, Leono."
Tento kratičký úsek (nedá se mu říkat povídka) je inspirována písní Please forgive me od Bryana Adamse. Nejvíce ji vystihuje právě ta část, kterou si zde můžete přečíst.