Zlato a stříbro - Kapitola 21

Návštěvník

Bezvědomí přešlo ve spánek a se spánkem přišla i bolest. Znovu se jí zdálo, že Petrův Kámen hoří. Ale tentokrát neviděla postavu muže bez tváře, ani neutíkala. Čekala, až ji plameny dostihnou, protože v ohni viděla Angusovu tvář. Když ji políbil, začalo hořet i její oblečení a vlasy. Smála se a objímala svou smrt.

"Karol, probuďte se!" třásl s ní někdo naléhavě.

Ale ona se nechtěla probudit, hořela a chtěla shořet. Když se probudí, ztratí Anguse navždy. Stále se smála a objímala Anguse pevněji. Bolest se stupňovala.

"Karol!" vykřikl někdo.

A sen byl pryč. Otevřela oči a dívala se do tváře Ericovi, který ji držel za ramena. Pocítila nelogický vztek. Kdyby ji nechal spát, byla by teď mrtvá, shořela by. Byla by s Angusem.

Angus je... už není, nedokázala ani v myšlenkách vyslovit slovo "mrtvý". Byl to jen sen. Jediné, co po Angusovi zbylo, je dítě...

Karol si instinktivně položila ruku na břicho. Jako by mohla poznat, jestli tam dítě je. Dítě... jediný důkaz, že Angus Clemens žil a miloval.

Eric ji nechal spadnout zpátky do polštářů. Do oken se opíraly sluneční paprsky. Muselo být ráno. Jak dlouho spala? A proč ji nenechali spát déle? Vzápětí Erica vystřídala Rebeka. Byla hrozivě bledá a pod očima měla tmavé kruhy.

"Musíte něco sníst, Karol," řekla laskavým tónem.

Posadila ji. Karol jí nepomohla. Neměla důvod. Rebeka jí postavila na kolena podnos s jídlem. Karol se na něj ani nepodívala.

"Karol, snězte něco," zaprosila Rebeka. "Máte tady vajíčko nebo ovesnou kaši nebo..." odumřel Rebečin hlas do ticha.

"Zítra se bude konat pohřeb," řekl Eric. "Když budete jíst a budete dost silná, můžete jít s námi. Ale musíte spolupracovat."

"Ericu!" okřikla ho Rebeka.

Karol se na něj podívala. Chtěla ve svém obličeji vykouzlit nějaký výraz, ale nedokázala to. Věděla, že to s ní Eric i Rebeka myslí dobře. Ale chci na pohřeb? Vidět jeho tělo? Její mysl se při té představě otřásla. Ale představa, že by se s ním ani nerozloučila... ne, musí jet s nimi. Vzala do ruky lžíci a začala jíst. Nevnímala chuť. Rebečin úlevný vzdech ji nijak nepotěšil. Nic nevnímala jasně, cítila se jako ve snu. Jako by zemřela ona. Jak to, že jsem ještě naživu? Jak mi může dál tlouct srdce, jak můžu dál dýchat? Angusi... Angusi...

Viděla jeho tvář úplně živě. Jeho oči. Jeho úsměv. Jak se vždycky kousnul do rtu, když se jí něco nepovedlo a on se jí nechtěl smát. Jak přivíral oči, když zpíval. I to napětí posledních dnů. Jak je možné, že tohle všechno je už navždy minulostí? Proč to draci dopustili? Aldorma přišla o korunního prince. Král ztratil jediného syna. A já?

Já jsem zemřela.

Málem si ani nevšimla, že dojedla. Rebeka odnesla její tác a pak se ona a Eric vytratili. Karol si lehla na bok a schoulila se do klubíčka. Prsty si zajela do vlasů. Zírala před sebe, bez jediné myšlenky a bez jediného pocitu, snad kromě bolestivé, všeobjímající prázdnoty. A čekala. Čekala na chvíli, kdy konečně zemře.

Čas náhle ztratil smysl. Jako by neběžel ani dopředu ani dozadu, ale dolů. Musela tak ležet několik hodin, ale přišlo jí to jako chvilička. Později nikdy nevěděla, jestli to, co přišlo potom, byl sen nebo skutečnost.

Scéna se nezměnila. Stále ležela ve stejné poloze na tom samém místě. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že v pokoji není sama. Vlasy mladého muže, který se opíral o zeď vedle okna, měly podivnou fialovou barvu a oči se mu opálově leskly. Jindy by se ho možná bála, ale teď na ničem nezáleželo.

Posadil se vedle její hlavy a docela přirozeně ji pohladil po vlasech. Najednou mu z nevysvětlitelných důvodů důvěřovala. Tělem se jí rozlilo příjemné teplo.

"Moje malá chudinko. Smutná, nešťastná Karol. Proč jsi neposlechla varování? Mohla ses tomu všemu vyhnout. Proč jsi neodešla, dokud byl čas?" šeptal a dál ji hladil po vlasech.

Karol se konečně rozplakala. Nejdřív jen párkrát vzlykla a pak jí po tváři skanula první slza. A druhá. A potom celý proud slzí. Muž ji dál hladil po vlasech. Nevyčítal jí nic, jen ji litoval.

"Ty chceš umřít, viď?" zeptal se, když se vzlyky utišily. Karol přikývla.

"Musíš se teď dobře rozmyslet. Když přestaneš bojovat o život a odejdeš za ním, půjde s tebou i to nenarozené dítě. Máš právo ukončit život, který ještě ani nezačal? Ukončit ho a vydržet s tím vědomím celou věčnost? Jenže když přežiješ, tvé dítě bude zasaženo kletbou rodu Clemens. Ty víš, před čím jsi byla varována. Tvoje děti budou mít naději, ale ponesou i prokletí. Co pro ně zvolíš, Karol Volanová? Opět stojíš před rozhodnutím a ať už vybereš jakoukoliv cestu, znamená to bolest, a to nejenom pro tebe."

Pochopila, co se jí snaží říct. Zachovala se hloupě, neposlechla varování a proto ať teď udělá cokoliv, bude to špatně. Pro její rod už neexistovala správná volba. S Angusovou smrtí se všechno zhroutilo. Přála si zemřít, ale cítila, že mladý muž s opálovýma očima si přeje, aby žila.

"Ještě nepromluvila," uslyšela z chodby Rebečin hlas. Mysleli si, že spí.

"Vážně ti říkala, že čeká dítě?" ujišťovala se Dairin.

"Ano. Angusovo..." zlomil se Rebece hlas.

"Nemanželské?" zeptal se Eric.

"Nemanželské," přisvědčila Rebeka.

Chvíle ticha. Nejspíš všichni přemýšleli.

"Co s ní budeme dělat?" položila Rebeka řečnickou otázku.

"Dej jí čas, ona se z toho dostane," uklidňovala ji Dairin.

"Je to, jako by umřela ona..." vzdychla Rebeka.

"Neměla k tomu daleko. Není divu, musí to pro ni být hrozné - přišla o štěstí, když ho měla na dosah, místo něj má jenom truchlení a hanbu. V jistém slova smyslu skutečně zemřela," odpověděla Dairin.

"Někdy mě napadá, jestli by pro ni nebylo lepší, aby to skončilo..." nadhodil Eric zamyšleně.

"Ať tě ani nenapadne na něco takového vůbec pomyslet!" zavrčela Rebeka zuřivě.

Karol přestala poslouchat. Nezlobila se na Erica. Chápala, jak to myslel.

Podívala se na svého návštěvníka.

Co by jí řekl Angus, kdyby ji viděl? Zlobil by se, kdyby viděl, jak moc trápí Rebeku, když na ni měla dát pozor. Bude se muset postarat o svého otce. A o děťátko. O jeho dítě.

Bude se muset sebrat. Začít žít. Mluvit. Jíst. Možná se časem i usmívat. Kvůli němu. Dluží mu to. A začne hned zítra.
Muž s opálovýma očima se usmál a znovu ji pohladil po vlasech.

Ale ještě ne. Teď na ni čeká spánek. Možná i nějaký ten sen, ale jenom ze začátku a na konci. Mezi sny bude spánek hluboký a konejšivý. Jako smrt.