Nová dvojhvězda

Stříbrná dračice se pomalu snesla mezi ohořelé rozvaliny starého hradu a přeměnila se do své lidské podoby. Ani Angus by ji nejspíš nepoznal – její rysy se hodně změnily, když se stala dračicí. Stříbřité vlasy dlouhé až po pás, oči tak světlounce šedé, že vypadaly skoro bílé, vysedlé lícní kosti, hranatá brada... z Karol Volanové toho moc nezbylo.
Od své smrti ještě nikdy nechodila po zemi ve své lidské podobě. Jako drak tolik nemyslela na minulost, ale bála se, že kdyby se vrátila do lidského těla, neunesla by tíhu svého selhání. Kdyby tehdy zkrotila svojí pýchu, svoje bláznovství, tolik věcí se nemuselo stát. A kdyby jenom poslouchala Gretiema, určitě by zabránila spoustě utrpení. Rebeka a její rodina mohli přežít. August by se nestal králem Talronu a Caointiorn by dosadila na trůn Sebastiana. Kdyby ona nebyla hloupá, mohlo být na světě o hodně méně utrpení.
Ceatin pohled zabloudil směrem k Borové, kde dvě sestry uspávaly své děti. Johan a Ylva a Rannvi a Garett a Marika. Cítila v nich naději pro některé své chyby. Doufala, že oni by mohli severu vrátit jeho starou hrdost.
Vyšla první hvězda. Dračí noc právě začala.
Dnes bude obloha bez draků. Všichni se shromáždí, aby vyprovodili Ceatu, která požádala o možnost stát se hvězdou. První vstoupil na staré nádvoří Gretiem, jako obvykle ve své lidské podobě. Usmál se na ni a ona se smutně usmála na něj. Kromě Oheneho to byl její jediný přítel.
„Nechceš ještě zůstat?“ zeptal se tiše.
„Zůstala jsem příliš dlouho. Zasloužila jsem si vidět, co jsem způsobila svým dětem, ale ten příběh už skončil. Poslední z mých potomků je mrtvý. Kletba Angusových dětí vymřela s nimi,“ odpověděla.
„Ceato, neměli jsme v úmyslu tě trestat, když jsme ti nabídli dračí život. Měla to být odměna za všechno, co jsi pro Aldormu udělala,“ zamračil se Gretiem starostlivě.
„Přivedla jsem ji do utrpení, to jsem udělala. Snad jsem to aspoň částečně odčinila...“
„Budeš nám chybět, Ceato,“ ozval se Oheneho hlas a vzápětí se z polorozpadlé brány vynořil mladý muž s fialovými vlasy a opálovýma očima.
„Vy mně taky, pokud tam budu ještě schopná cítit,“ ukázala bradou někam ke hvězdám.
„No, jestli ano, pak tam budeš s Angusem a na nás si ani nevzpomeneš,“ poškádlil ji Ohene.
Pak všichni tři vzhlédli, jak zaslechli tlukot křídel. První se na mýtinu snesl Hamëwire, těsně za ním Beorane a Frundor. Následovali další, každý jiný, jména některých Ceata ani neznala. Obstoupili ji v širokém kruhu. Blízko ní zůstali jen Gretiem a Ohene.
Dnes v noci už se Ceata zpátky v draka nepřemění. Chtěla odejít v lidské podobě, mít dvě ruce a dvě nohy, rty, nos, vlasy, chtěla se alespoň trochu cítit jako Karol Volanová. Bylo to hloupé, ale nemohla si pomoct.
Hamëwire k ní přistoupil o krok blíž. Ceata objala Oheneho na rozloučenou.
„Vážně mi budeš chybět,“ zašeptala mu do ucha.
Ohene nedopověděl, ale tvářil se velice zvláštně. Až po chvilce Ceatě došlo, že zadržuje slzy. Na jeho vždy vážné, klidné tváři to byl nezvyklý výraz.
Pak sevřela v náručí Gretiema. Slyšela pohrdavé odfrknutí, některý z mladších draků si zřejmě myslel, že se chová nepřiměřeně. Nevšímala si ho.
„Děkuji za všechno, Gretieme. Udělal jsi pro mě víc, než jsem se mohla odvážit žádat,“ špitla na rozloučenou.
„Věřím, že konečně najdeš klid, Karol,“ oslovil ji něžně.
Při zvuku jejího bývalého jména vytryskly Ceatě z očí dvě stříbrné slzy a jak sklonila hlavu, setřásla je do trávy. Pak se postavila před Hamëwira.
„Jsem připravená.“
Hamëwire otevřel tlamu a z ní se vyvalila tma, která Ceatu dokonale zahalila. Když se rozptýlila, leželo na trávě tělo mladé ženy, která se Ceatě podobala jen velice vzdáleně, ale většina draků ji poznala. Tvář Karol Volanové byla v druhé a konečné smrti klidná a usměvavá.

Karol mezitím proplouvala do nicoty. Vracela se jí každá šťastná chvíle jejího života – dětství s maminkou, toulky zjara na Petrově Kameni a každičká vteřina, kterou strávila s Angusem. Jeho tvář si i po téměř dvou stech letech pamatovala do všech podrobností a jeho úsměv ji vyprovázel. Pak si uvědomila, že se ohromující rychlostí blíží k mraku, který se zdál ještě temnější než nicota kolem. Z hlubin jejích lidských vzpomínek se ozval Angusův hlas, jak zpívá starou baladu. Oblak se blížil, čekala srážku každou chvíli. A potom, na konci všeho, nepřišla tma. Vůbec ne. Nicota přešla v jasnou stříbrnou záři.

Draci vzhlédli. Tu noc na obloze přímo nad Petrovým kamenem vyšla dvojhvězda, která tam dřív nebývala.