Na březích Radostného jezera

Pomalým krokem se blížila k místu, které bylo svědkem tolika šťastných chvil v jejím životě. Právě tady se poprvé zamilovala do svého rytíře. To zde ji poté požádal o ruku a ona nadšeně souhlasila. Samozřejmě to bylo tady, kde mu oznámila, že je v očekávání. A v neposlední řadě bylo toto jezero svědkem jejího usmíření se synem.

Po žádosti o ruku začala tomu jezeru říkat Radostné a zapomněla na název, který měl po celé generace předtím. Spolu se jménem zapomněla i na smutné události, které zde prožila. A ty se jí právě teď měly připomenout svojí plnou vahou.

Dívala se do nazelenalé vody a doufala, že vyplaví vzpomínku plnou lásky a něhy. To bylo to jediné, co právě potřebovala. To bylo to jediné, čeho se jí nemělo dostat. Na místo toho na hladině spatřila tvář svého syna. A pak, jako by se vrátila v čase, uviděla vedle sebe klečet své mladší já spolu s mužem, který ji objímal kolem ramen. Oba šeptali, ale nemusela se snažit napínat sluch. Pamatovala si slovo od slova vše, co bylo tehdy vyřčeno.

„Proč jen můj chlapeček? Proč? Co jsem komu udělala?“ plakalo její mladší já. „Náš syn umřel. A tys mi přišel říct jen to, že druhého si poslal pryč. Proč si to udělal?“ ptala se zoufale.

„Pro vás oba. Vyčítá si, že bratra nenašel dřív, i když o tom nemluví. Obviňuje se z jeho smrti. A bojí se, že ho obviníš i ty,“ odpověděl ji hlasem postrádajícím jakoukoliv emoci. Oproti své ženě nedokázal plakat a připadal si jako by byl bezcitná zrůda.

„Obvinit ho? A přijít tak i o něj? To bych nikdy neudělala! Je to můj syn. A teď je pryč. Odjel s myšlenkou, že ho nenávidím a vše mu vyčítám. A nikdy se nevrátí.“

Cítila, jak ji po tváři stékají slzy. Opatrně si je setřela a zahnala tím první krutou vzpomínku. Došla ke kmeni padlého stromu a posadila se na něj. Zavřela oči a nechala obživnout další vzpomínku. Tentokrát hořkosladkou, na kterou se svým způsobem i těšila.

Stála po kolena ve vodě a hledala odvahu jít dál. Tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by s ní sdílel bolest. Zůstala sama. Právě pohřbila svého muže a její syn se toho ani nezúčastnil. Proč by také měl? Myslela na něj jako na svého syna, ale jak dlouho je pojilo jen jméno. Synem pro ni začal být ve chvíli, když přišla o své vlastní dítě.

Zaslechla cválat koně, ale neotočila se. Nikoho nečekala a nikdo netušil, kde se nachází. V myšlenkách se vrátila k hlubinám jezera. Stačilo jen najít odvahu udělat první krok. Další už by následovaly automaticky. Zhluboka se nadechla a začala počítat do pěti.

Jedna.

Dvě.

Tři.

Najednou se zarazila. Cítila ruce, které ji objímali, ale to přeci nemohla být pravda. Její manžel byl mrtvý a nebyl nikdo jiný, kdo by měl důvod zastavit ji.

„Jestli myslíš na to, co si myslím, přestaň. Prosím,“ promluvil hlas, který skoro nepoznávala. Zněl dospěle, mužně. A přesto to byl on. Otočila se a spatřila tvář, kterou dříve zdobil klukovský úsměv. Teď však byla plná ustaraných vrásek.

„Proč si nepřišel? Přál si tě tam mít,“ zeptala se na to, co ji nejvíc tížilo.

„Nemohl jsem. Potřeboval jsem si pamatovat jeho úsměv. Jeho veselé oči. Ve svém srdci nosím vzpomínku na mrtvého bratra, která mě i po tolika letech tíží. Neustále před sebou vidím jeho tělo, přikryté peřinou tak, že vykukuje jen bledý obličej. Druhý takový obraz bych už neunesl,“ snažil se vysvětlit své jednání. Všiml si, že ji tím dohnal k slzám. „Omlouvám se, že jsem tě v tom nechal samotnou. Omlouvám se, že jsem nepřijel, když jste mě o to žádali. Nejvíc se ale omlouvám, že jsem tehdy při té pitomé hře nehledal pořádně. Všechno je to moje chyba. Promiň.“

Cítil, jak mu tečou slzy, ale nedokázal je zastavit. Po tolika letech se konečně přestal ovládat a bolest jej zcela ochromila.

„No tak. Neplakej. Za nic nemůžeš. Nikdo ti nic nevyčítá. Nebyla to tvoje chyba,“ objala ho a začala hladit po zádech. „Nikdy jsem ti nic nevyčítala. Ani jsem si nepřála tvůj odchod. To otec si myslel, že to tak pro nás bude nejlepší.“

Nedokázal uvěřit vlastním uším. Celé ty roky se trápil. Odmítal se vracet, jen aby ji nepotkal a nemusel čelit její nenávisti. Všechno to trápení. A vzniklo jen z nedorozumění.

„Moc dobře vím, jak jsem se k tobě chovala, když si byl malý. Byla jsem přísná. Možná i zlá. Žárlila jsem na tebe. Protože si představoval jeho první lásku. Ženu, která ho dokázala okouzlit, i když byla jen prostou služebnou. Bála jsem se, že se může znovu objevit taková žena a odvézt mi ho. A ty, ačkoliv si za nic z toho nemohl, si mi to denně připomínal jen svojí přítomností. A pak, když se narodil tvůj bratr, věnovala jsem mu veškerou lásku a tebe si přestala všímat. Vím, nezasloužím si nic jiného, než tvé pohrdání. Ale věř mi, že tě mám ráda.“

„Jestli mě máš opravdu ráda, pojď se mnou domů, mami,“ zašeptal a nabídl jí ruku. Pevně ji uchopila a po celou cestu jej odmítala pustit.

Tentokrát nechala slzy kanout a nesnažila se je zastavit. Jejich sblížení bylo nádherné. Mělo být začátkem nového vztahu. Ale zdálo se, že osud jí nikdy nebyl nakloněn. Jen pár krátkých let jim bylo dopřáno, ač doufala v celý zbytek života. Představovala si, jak jednou najde ženu svého života, ožení se a bude mít vlastní děti, o které se mu ráda bude starat, kdykoliv ji o to požádá. Namísto toho ji čekalo oznámení o jeho hrdinské smrti.

A tak tu teď seděla na kmeni u břehů Radostného jezera. Viola. Poslední z rodu Antaresů.